Jedním z největších nepřátel komunistických ideologů bylo klasické rozdělení vlastnictví majetku na soukromé a veřejné s transparentními pravidly pro nakládání s ním. Pojem „vlastnictví“ byl námětem nejrůznějšího komunistického překrucování a ohýbání. Pokud by si někdo myslel, že toto slovo má jednoznačný význam a není na něm co ohnout, šeredně by se pletl. I tento pojem totiž soudruzi zvládli překroutit na tolik, že vlastníkovi, jak ho chápeme dnes či dříve před komunisty, nezbylo fakticky nic.
Těm, co neměli možnost tehdejší právo poznat, už dnes nic neřekne jméno Anatolij Venediktov a jeho kniha Státní socialistické vlastnictví. V něm vylíčil základy všeho chaosu, který protagonisté komunistického režimu zaseli a s nímž se stále potýkáme.
Marxismus-leninismus v Československu po vzoru sovětských ideologů práva popíral přirozená práva a měl zvláštní pifku na svobody majetkové a smluvní volnosti.
Důraz na výkon vlastnického práva marxisté interpretovali jako účelové, jímž se buržoazie snažila ospravedlnit neomezenou kumulaci bohatství. Výsledkem bylo alternativní dělení vlastnictví a vlastnického práva.
Právo v Československu počítalo sice s určitou omezenou možností něco vlastnit, ale každý z nás o to mohl zase velmi rychle přijít. Kromě klasického znárodnění na základě desítek znárodňovacích předpisů, jimiž vše, co sloužilo k jakékoliv výdělečné činnosti, přešlo na stát nebo družstva, mohl každý občan (tedy fyzická osoba) o své vlastnictví přijít takříkajíc plíživě. Níže si dovolujeme k ilustraci popsat jeden ze způsobů převodu soukromého majetku do vlastnictví státního, a to s využitím „pokrokové“ zákonnosti.
Vezměme si třeba takový zákon č. 71/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku, který nabyl účinnosti 14. 12. 1959. Tento zákon v zájmu vytyčeného cíle, tj. soustavného zvyšování úrovně bydlení pracujících, přišel se sérií typicky zlovolných opatření, na jejichž konci mohlo být rozhodnuto o tom, že majetek fyzické osoby nebo soukromé právnické osoby se stane státním vlastnictvím. Pracovníci příslušného bytového orgánu totiž mohli rozhodnout o tom, že za účelem dosažení shora uvedeného cíle lze přístavbou určitého domu v soukromém vlastnictví zvýšit jeho ubytovací kapacitu pro pracující. Po uskutečněné stavební úpravě, kterou bylo možné, světe div se, uskutečnit i bez souhlasu vlastníka, byl však vlastník nájemního domu povinen místnímu národnímu výboru zaplatit náhradu za provedenou úpravu a místní národní výbor byl oprávněn zřídit na zajištění této pohledávky zástavní právo. Převyšovala-li pohledávka na náhradu spolu s ostatními pohledávkami organizací státního socialistického sektoru zajištěnými zástavním právem na nájemním domu dvě třetiny hodnoty domu před jeho úpravou, mohl výkonný orgán okresního národního výboru rozhodnout, že nájemní dům spolu se stavebním pozemkem, na kterém je vystavěn, a se zahradou hraničící s tímto pozemkem, pokud patří vlastníku nájemního domu, přejde do státního socialistického vlastnictví. Takže, shrneme-li si to: někdo má rodinný dům, nějaká bába na národním výboru si řekla, že by o ten dům mohla vlastníka připravit, tak přijde s tím, že do podkroví se může vestavět byt; tím se dům bez souhlasu vlastníka a na jeho úkor natolik zhodnotí, že ta bába rozhodne, že bude patřit státu.
Vedle toho existovala široce vymezená kategorie socialistického vlastnictví. To pak bylo dále děleno na vlastnictví státu a vlastnictví družstev.
Jak se dosáhlo stavu, v rámci něhož se zmnohonásobil objem státního vlastnictví, jsme si řekli výše. Stát se s pomocí desítek předpisů stal majitelem v podstatě všeho, co mohlo sloužit k výrobě, zásobování obchodu či poskytování služeb. Jiná kapitola byl proces kolektivizace, tedy dobrovolného, ale mnohem častěji násilného dosažení cíle, totiž aby desetitisíce soukromých zemědělců vstoupily do jednotných zemědělských družstev (název platí pouze pro území dnešní ČR). Na tomto místě je nutné pro ilustraci komunistických prostředků připomenout, že v souvislosti s kolektivizací byly desítky tisíc lidí odsouzeny, tisíce rodin přesídleny a desítky někdejších sedláků ve vykonstruovaných procesech zavražděny.
Když si shrneme výše řečené a zasadíme to do určitého časoprostoru, máme tu okolo r. 1960 12 let komunistického režimu. Prezident Novotný se vychvaluje, že bylo dosaženo socialismu, což v tu dobu stvrdila nová ústava. Myšlenky socialistického vlastnictví dále rozpracovává Občanský zákoník, tedy zákon č. 40/1964 Sb.
Ideál „všelidového společného vlastnictví“ sice naštěstí dosažen nebyl, ale komunisté vyprávěli, že bylo dosaženo určitého mezicíle.
Dostáváme se tak ke zcela zásadní otázce. Jaký asi tak mohl mít postoj sedlák k JZD, když ho místní soudruh donutil do družstva vstoupit a jeho souseda, když nevstoupil, utýrali v lágru? Jaký asi tak měl vztah k hlídanému socialistickému majetku vrátný, bývalý živnostník, jemuž komunisté znárodnili podnik, co vybudovaly tři generace jeho předků? Jaký měla vztah ke svěřenému majetku skladnice, když si její komunistický šéf pravidelně přikrádal z uskladněného zboží a nutil milou skladnici k vykazování, že ten chybějící materiál sežraly krysy? Odpověď se celkem nabízí: vztah jakéhokoliv občana k majetku, který komunisté nakradli slušným lidem, byl mizerný. V této době se ujal slogan, který ilustruje úplně vše: „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Ujal se ve všech odvětvích, na celém území a mezi všemi sociálními vrstvami. A když si zelinář přivydělává „soukromým“ prodejem nejlepších výpěstků, když si tetka z kravína z nadojeného mléka krmí doma vlastní prase, když si zedník „půjčuje“ cement na opravu sestřiny chaty nebo když voják rozprodává naftu do tanku, logicky vzniká i druhotná kriminalita. Noční hlídač v masokombinátu musí dostat taky štangli, aby se nekoukal, zednickému mistru bylo potřeba zase pomoci s odvozem jím nakradeného písku a krajskému tajemníkovi s jeho kamarády bylo nutné uspořádat hon, aby se nezajímal o původ záhadné choroby, kvůli níž zmizela v oboře polovina zvěře.
Soudruzi si byli dobře vědomi toho, že pokud s tím nebudou něco rychle dělat, může se jim stát, že se jim to socialistické hospodářství sesype pod rukama. Z tohoto důvodu se již do trestního zákona z roku 1950 dostal trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Ten byl převzat i do pozdějšího trestního zákona č. 140/1961 Sb.
Tohoto deliktu se dopustil, podle § 132, ten, kdo majetek, který je v socialistickém vlastnictví, rozkrádá tak, že
a) přivlastní si věc z takového majetku tím, že se jí zmocní,
b) přivlastní si věc z takového majetku, která mu byla svěřena, nebo
c) ke škodě takového majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že někoho uvede v omyl nebo jeho omylu využije.
Fakticky tak byly vymezeny trestné činy krádeže, zpronevěry a podvodu spáchané na fetišizovaném socialistickém majetku. Jenomže rozdíl byl v něčem jiném, v trestní sazbě. Zatímco za krádež soukromě vlastněné věci mohl zloděj odejít s podmínkou, vzal-li cihlu ze stavby, mohl dostat i pět let. Pokud se ovšem chtěl někdo skutečnému nebo domnělému pachateli pomstít, mohl prokurátor přijít s tím, že to kradli tři a vrátný byl podplacený a jel v tom i předseda družstva, takže byl trestný čin spáchaný organizovaně a s účastí veřejného činitele, a skupina rozkrádačů mohla skončit ve vězení až na 15 let. Horní hranice sazby 15 let byla mimochodem stejná jako u prosté vraždy bez přitěžujících okolností.
Paradoxem zavedené skutkové podstaty trestného činu rozkrádání bylo to, že málokdy dopadlo na skutečné strůjce organizovaného a systematického rozkrádání. Velmi často totiž ruka zákona dopadla na nějakého chudáka, co si nevšiml, že si bez placení odnáší z krámu pivo nebo se domluvil s hospodským, že výměnou za jinou službu tentokrát útratu platit nebude. Znovu musíme zdůraznit, že jak samoobsluha, tak hospoda byla podnikem v socialistickém vlastnictví, proto i krácení příjmů těchto podniků byl útok na socialistický majetek, takže následovala brutální trestní sazba.
Shrnutí: Pokud se na něčem komunisté skutečně hluboce podepsali, a mělo to i zásadní vliv na polistopadový korupční vývoj, je to vztah obyvatel Česka a koneckonců i Slovenska k veřejnému majetku. To, že je škoda něco někde nechat, když to nikdo nehlídá, a proto nikdo nezabrání, když si to vezmu, se usadilo v myslích velké části našich spoluobčanů narozených v době komunistického režimu, ale bohužel i mnohem později. Pokud se něčím lišíme od západních zemí, kde tuto etapu dějin se specifickým vztahem k veřejnému majetku nezažili, je to právě rozdíl ve vnímání soukromého a veřejného majetku. Každý z nás má zakódováno, že sousedovi sekačku ze zahrady nebereme a pokud to někdo dělá, zavoláme policii, protože zloději jsou špatní. Ovšem, když si soused bude cpát do auta lavičku z parku nebo učitel krabici s křídami odnášet na hraní pro vnoučata, nejedna ochotná ruka mu s tím břemenem pomůže.
