Klíčovým faktorem vytváření protikorupční legislativy v období české opoziční smlouvy byla na Slovensku přístupová jednání o vstupu do Evropské unie a Severoatlantické aliance. Samotná jednání se však odehrávala na pozadí turbulentních domácích politických událostí, na které reagoval také byznys. Ten zároveň cítil za připojením k Západu a odklonem od Mečiarova kurzu k Moskvě velké příležitosti a značný potenciál.
Právě tlak byznysových kruhů a vlastní ekonomické zájmy vedly k do té době nevídané shodě Mečiarových lidí s demokratickou částí politického spektra. Bylo to také posílené průzkumy veřejného mínění, které ukazovaly, že až zhruba 80 procent Mečiarových voličů chtělo do EU vstoupit. Obecně však šlo o sociologický jev, kdy se populace rozhodovala, zda chce pokračovat v demokratické transformaci, anebo se přikloní k autokratickému modelu. I díky tomu bylo veřejné mínění Slováků jednoznačně nakloněno transatlantickému spojenectví.
Snaha třetí Mečiarovy vlády mezi lety 1994-1998 dostat Slovensko pod vliv Moskvy byla výsledkem voleb 1998, kdy se k moci dostal demokratický novotvar stran pod taktovkou Mikuláše Dzurindy, načas poražena (v různých mutacích a s jinými tvářemi se bohužel vrací dodnes). Ani aura Mikuláše Dzurindy však nezůstala dlouho bez poskvrny. Již během voleb se provalily informace o tom, že jeho hnutí uplácelo několik novinářů, aby budovali pozitivní image nastupujícího slovenského lídra. Vše se však posouvalo na okraj zájmu veřejnosti, právě pod záminkou světlejších zítřků a slibované prosperity.
Dané zjednodušení a zúžení veřejné debaty na to, zda jsou občané pro nebo proti EU, vedlo k několika negativním jevům. Znechucení z Mečiarovy doby temna doprovázené nebývalou korupcí, kriminalitou a směřováním k autokracii vedlo demokratickou část společnosti k přehlížení některých nedokonalostí, kterých se přístupová transformace Slovenska dopouštěla. Zdůrazňování výhod členství v Evropské unii vyvolalo ignorování faktického nerespektování doprovodných institucionálních změn – třeba chybějící či odložené zavedení evropských směrnic zaměřených na protikorupční boj, transparentnost a dohled do slovenského práva. Pro Evropskou unii byla integrace Česka a Slovenska naprosto klíčovou otázkou stabilizace regionu střední Evropy. Také proto byla k některým nedostatkům v přístupovém procesu smířlivá a snažila se procesy co nejvíce urychlovat.
Hlavním motivem přístupových jednání na Slovensku se staly ekonomické výhody – přístup k volnému trhu či volnému pohybu obyvatelstva a příslib dohánění ekonomické a zejména životní úrovně Západu. Zpětně vzato velká část odborné veřejnosti na Slovensku označuje zveličování ekonomických benefitů vstupu do EU za velkou chybu. Podobně jako při pádu železné opony Slováci nediskutovali o tom, co znamená svoboda ve smyslu hodnot a lidských práv, ale o tom, jak moc a kdy se stanou bohatými.
Na druhé straně však bylo vidět evidentní snahu tlačit na významnější transparentnost privatizačních procesů, na které se během Mečiarova režimu moc nedbalo. Až do roku 1997 oficiální dokumenty EU uváděly, že Slovensko navzdory deklarovanému zájmu a snaze nemá na praktické přístupové procesy nárok. Až nástup Mikuláše Dzurindy přinesl pro Unii dostatečná ujištění, že to Slováci myslí s demokratizačními procesy vážně.
Tak nebo tak, Slovensko stejně jako Česko prošlo během přístupových jednání klíčovými změnami zakončenými skutečně fungující tržní ekonomikou, aplikací základů liberálně-demokratické legislativy a vytvořením dostatečných kapacit k prosazování práva v psaném právu . Na základě série politických změn 3. října 1999 Evropská komise v posudku uvedla, že Slovensko splnilo politická kritéria a doporučila zahájit vstupní rozhovory.
Komise v hodnotící zprávě o Slovensku napsala, že zemi „lze považovat“ za fungující tržní ekonomiku poprvé 8. listopadu 2000, zároveň však kritizovala nedostatečnou reformu soudnictví a státní správy. Už během přístupových jednání, kdy Brusel poslal Bratislavě první prostředky z eurofondů, došlo k jejich defraudaci. Vedlo to k dočasnému pozastavení přístupových jednání a dalším politickým otřesům. Dzurinda s vědomím důležitosti procesů přistoupil k politickým čistkám a po obnovení přístupových jednání aplikoval reformní opatření tak rychle, že si od Evropské komise vysloužil pouze superlativy, označující Slovensko za budoucího „tygra Evropy“. V referendu 16. a 17. května 2003 Slováci potvrdili rozhodnutí o vstupu země do EU. Jejich vůle byla naplněna v květnu o rok později.
