Představy o způsobu a rychlosti transformace socialistické ekonomiky v tržní se po pádu bývalého režimu lišily. Česko a Slovensko se rozhodly pro vesměs podobné koncepty, přesto se od sebe odlišovaly. Václav Klaus patřil mezi zastánce co nejrychlejší privatizace a uvolnění cen. Zasazoval se za trh „bez přívlastků“, což podle něj znamenalo tržní hospodářství s doplňkovou sociální politikou, ale nikoliv sociální trh.
První podrobnější plán ekonomických reforem, vytvořený také za účasti Klause, byl zveřejněn 14. května 1990. Na jaře 1990 začal Klaus hovořit o kupónové privatizaci jako metodě, kterou by se měla privatizovat největší část podniků.
Naopak restitucím, tedy navracení majetku zabaveného komunisty původním majitelům, nebyl Klaus nakloněn, podle Jiřího Pehe z obavy, že by mohly zpomalit a zkomplikovat proces privatizace. Projevilo se to později i ve vztahu k restitucím církevního majetku, které ODS v roce 1993 na dvě desetiletí zablokovala, a Klaus obvinil katolickou církev, že se pokouší hrát ve společnosti roli, která jí nepřísluší.
Do kulis rané kapitalistické doby v Československu patří také obrázek podnikavců v mokasínech a s kufříky. Objížděli různé státní provozy coby noví soukromí investoři. Zejména na Slovensku to vedlo k sérii krachů díky masivní díře v zákonech. “Kvazi” soukromí investoři totiž často za hotovostní zálohu získali od podniku výrobky, které slibovali prodat novým zákazníkům. Prodej se sice odehrál, ale utržené sumy směřovaly na soukromá konta investorů. K doplacení splátek za odkoupení podílu v ex-státním podniku ovšem nedošlo, a ten tak zůstal bez peněz i zboží. Systém takto vygeneroval stovky rychle kvašených milionářů.
Už v září 1990 vláda předložila Federálnímu shromáždění scénář reforem. V říjnu 1990 byl přijat zákon o malé privatizaci, podle kterého se dražily menší provozy. Zásadní reformy hospodářství, zejména uvolňování cen, protiinflační opatření a zavádění vnitřní konvertibility měny, začaly počátkem roku 1991.
Ceny zprvu skokově vzrostly, ale koncem roku už inflace byla pod kontrolou a nezaměstnanost v České republice se dostala jen na asi čtyři procenta, zatímco na Slovensku, postiženém útlumem průmyslu, to bylo asi 12 %. V únoru 1991 byl schválen zákon o velké privatizaci a po bouřlivých debatách také druhý restituční zákon.
V malé privatizaci bylo formou aukcí s upřednostněním domácích kupců do konce roku 1993 prodáno nebo pronajato 24 359 ekonomických jednotek v celkové tržní hodnotě 31 miliard korun.
Jak dnes víme, privatizace, i ta malá, s sebou nesla mnoho negativ. Praly se v ní třeba špinavé peníze představitelů minulého režimu a různých mafií. Mafiáni si dokonce vybírali, který podnik převezmou. V dané době bylo velmi lehké zastrašit potenciální zájemce nebo dražitele.
Velká privatizace začala v únoru 1992 a do konce září 1994 jí prošlo 3 400 největších podniků v účetní hodnotě přes 912 miliard korun. Postupovalo se na základě předložených privatizačních projektů přímým prodejem, veřejnou soutěží, aukcí, bezúplatným převodem, prodejem na akciovém trhu nebo kuponovou metodou, při níž si za poplatek tisíc korun mohl každý dospělý Čechoslovák opatřit vlastnický podíl ve vybraných firmách.
Konaly se dvě vlny kupónové privatizace, první roku 1991 a druhá v roce 1993. Vedle rychlosti měla kupónová metoda v Klausových očích tu přednost, že rozdělování státního majetku občanům mu pomáhalo získat podporu před volbami 1992.
Podpora kuponové privatizace vycházela z jejího chápání jako pokusu o spravedlivé rozdělení majetku mezi občany. Realita ovšem byla taková, že podniky získávaly osoby spřízněné s vládou nebo lidé s informačními zdroji uvnitř vlády, výkonných složek a tajných služeb.
Klaus byl od počátku demokracie napojený na významné české podnikatele. Neslo to sebou také množství kontroverzí. Z iniciativy podnikatelů, jako byli Viktor Kožený a Pavel Tykač, prostřednictvím Klause vznikly investiční privatizační fondy, které shromáždily akcie od občanů. Z celkové odhadované hodnoty 333 miliard korun v akciích z kuponové privatizace shromáždily fondy majetek v hodnotě 226 miliard. Tyto fondy však nebyly dostatečně regulovány a podílníky často ve prospěch velkopodnikatelů znevýhodňovaly.
Rychlá ekonomická transformace, kterou prosazoval Klaus, tak předběhla vývoj právního systému, což mělo za následek rozsáhlou ekonomickou kriminalitu. Václav Klaus sám tvrdí, že případné chyby byly důsledkem složitosti celého transformačního procesu. Sám se však oligarchů zastával a prohlásil třeba, že Česko potřebuje „více Kožených“.
Chybějící bankovní kapitál navíc suploval stát, čímž docílil, že prakticky ovládal soukromý sektor i nadále. Kromě klientelismu díky tomu bujel také obchod politiků s byznysmeny. Kdo chtěl sehnat financování, musel někoho v státních strukturách znát.
Klaus v té době byl už dávno egocentrickým politikem, který o sobě vytvářel obraz thatcheristy až „tržního fundamentalisty“. Podle kritiků ovšem reálně spíše brzdil a poškozoval transformaci ekonomiky a jeho skutečná motivace spíše vzbuzovala otazníky.
Ať tak, či onak, je možné privatizaci vzhledem k okolnostem doby hodnotit jako úspěšnou. Už v roce 1993 totiž vytvářel soukromý sektor více než polovinu HDP.
