Fenoménem vzniku tržních prostředí na Slovensku a v Česku byl nedostatek kapitálu. První velké miliardy, které byly k mání, si rozebrali ti nejsilnější hráči, kteří byli na transformaci ekonomiky připraveni nejlépe. Poté přišla dlouhá fáze lákání zahraničních investorů, kteří si v přátelském Česku a Slovensku mnohdy „za hubičku“ koupili to, o čem se jim na západ od těchto zemí mohlo pouze zdát.
Zbylá část podnikavců společně s domácnostmi byla mnohdy odkázána na nebankovní subjekty – společnosti s volnějšími kritérii pro schvalování půjček, ale také pro klienty nevýhodnou cenovou politikou, která mnohdy vedla ke dvouciferným úrokovým sazbám u poskytovaných půjček a úvěrů.
V Česku a na Slovensku vznikly zejména na prahu milénia desítky nebankovních institucí. Důvodem byla slabá regulace. Jak se později ukázalo, byla utvářena společně s těmi, kteří měli na byznysu nebankovních institucí vlastní zájmy. Slabý dohled kontrolních orgánů, absentující povinnost tvorby rezerv, svoboda při výběru kritérií pro klienty, nelimitované zisky a absence nutnosti ručení za poskytnuté finanční produkty lákaly k byznysu podnikavce různého druhu. Velkou skupinou byli ti, kteří měli přístup ke kapitálu, ale nebyli schopni splnit náročnější podmínky bankovní licence. Jak ukazovala léta opoziční smlouvy i léta následující, mnohé podnikavce nebankovní byznys lákal možností legalizace příjmů z trestné činnosti či vytváření podvodných schémat, které v posledku okrádaly samotné drobné klienty na úkor spřízněných firem nebankovní instituce samotné či na úkor jiných velkých hráčů.
Za vše nejlépe mluví samotný seznam majitelů nebankovních institucí. Jozef Majský, Juraj Široký, Viktor Kožený, Boris Vostrý a mnozí další ve spánku strašili a možná dodnes straší desetitisíce lidí, kteří jim naletěli a poté, co vstoupili do klientského vztahu s jejich firmami, nejednou přišli i o celoživotní úspory.
Samotný Viktor Kožený se díky velkým investicím do vztahů s politiky a podsvětím dostal ze spárů nejenom českých, ale třeba i amerických zatykačů . Podařilo se mu například získat irské občanství . Jak takové případy selhání spravedlnosti ukazují, nejednou se risk strůjcům nebankovních podvodů vyplatil.
V roce 1979 rodiče Viktora Koženého s tehdy 15letým synem emigrovali do Mnichova. Následně v roce 1982 odešel Kožený studovat do USA. V roce 1989 získal na Harvard University bakalářský titul v oboru ekonomie. Půl roku pak pracoval v Londýně jako investiční bankéř u firmy Flemmings a právě tam mu v hlavě vznikla myšlenka, že se se svými znalostmi vrhne do českého nepřehledného a nevědomého finančnického prostředí jako vlk do stáda oveček.
V roce 1991 se Kožený vrátil do Prahy a okamžitě vstoupil do rozbíhající se kupónové privatizace. Správně vyhodnotil tuzemskou atmosféru, nezkušenost a povrchnost. Lidé chtěli žít americký sen, nebo, jak slibovali politici na Slovensku, jeden den jít spát na Slovensku a probudit se ve Švýcarsku. Koženému proto zafungovala povrchní a zároveň masivní reklamní kampaň, ve které mu tváře propůjčily desítky českých celebrit. Harvardské investiční fondy, u kterých prvoplánově využil dobrý zvuk jména univerzity, kde získal diplom, nakoupily od občanů přes milión kupónových knížek díky slibu desetinásobného zhodnocení.
S penězi od drobných investorů pak bylo možné pouštět se do větších dobrodružství a v neregulovaném prostředí také relativně snadno peníze převádět na účty, na které nedozíral zrak domácích úřadů. V roce 1996 bylo šest Harvardských investičních fondů kuponové privatizace z první vlny spolu s firmou Sklo Union Teplice transformováno na Harvardský průmyslový holding.
V srpnu 1997 vstoupil Harvardský průmyslový holding do likvidace s likvidátorem Borisem Vostrým. Ten na sklonku roku 1997 realizoval po fingované veřejné soutěži prodej Harvardského průmyslového holdingu firmě HCMW. V lednu 1998 Kožený koupil Harvardský průmyslový holding ve veřejné obchodní soutěži. Zaplatil za něj dvěma směnkami se splatností na konci roku 1999 ve výši 10,559 miliardy korun. Majitelé takzvaných Harvardů se přitom dlouho tvářili, že jde pouze o chytré a výnosné tahy, jak peníze násobit.
Ačkoli se podvodné schéma rozbíhalo už v devadesátých letech, podílníci fondů se museli definitivně smířit se ztrátou s a tím, že jednoduše naletěli, až v období opoziční smlouvy. Pachuť zanechalo také to, že podvodníci – na rozdíl od podvedených – nemuseli nést důsledky.
14. října 2003 vydal Obvodní soud pro Prahu 4 na Koženého a jeho kolegu Borise Vostrého mezinárodní zatykače. Podobných podvodů se Kožený dopouštěl také v Ázerbájdžánu. Čelí tam podezření, že nalákal skupinu soukromých investorů k účasti na ázerbájdžánské obdobě české kupónové privatizace, která však skončila krachem. Investoři o vložené prostředky přišli a podezírají Koženého, že podstatnou část z nich zpronevěřil. Dva bývalí američtí úředníci souhlasili, že budou svědčit proti svému bývalému zaměstnavateli Koženému v ázerbájdžánské úplatkářské aféře.
Kožený podle svědectví podplácel ázerbájdžánské prominenty s cílem získat v privatizaci ropnou společnost Socar. Mezi korumpovanými byl podle nich i bývalý ázerbájdžánský prezident Hejdar Alijev. Později, v únoru 2009, týdeník Respekt zveřejnil dopis z 24. října 1997, kterým tehdejší šéf poradců českého premiéra Václava Klause Jiří Weigl doporučil Viktora Koženého ázerbájdžánskému prezidentu Hejdaru Alijevovi jako průkopníka privatizačních procesů, jehož zkušenost může být užitečná i pro privatizační projekty v Ázerbájdžánu.
V roce 2005 byl Kožený na Bahamách na základě americké žádosti o vydání zadržen. V USA byl s dalšími dvěma muži obviněn z úplatkářství velkého rozsahu, kterého se měli dopustit v Ázerbájdžánu. V dubnu 2007 byl propuštěn na Bahamách z vězení a v říjnu 2007 rozhodl bahamský odvolací soud, že do USA vydán nebude. Spojené státy prohlásily, že budou o vydání nadále usilovat.
V červenci 2007 odmítl ministr vnitra Ivan Langer žádost bývalého policejního vyšetřovatele Václava Lásky o zbavení mlčenlivosti, aby mohl v USA vypovídat v kauze Viktora Koženého. Podle mluvčí Aleny Vokráčkové byla důvodem „odlišnost právních systémů obou zemí“.
V únoru 2008 začal před Městským soudem v Praze proces proti Koženému a proti jeho společníkovi Borisi Vostrému, který žije v Belize. Oba jsou stíháni jako uprchlí. Kožený vyzval žalobce, aby zveřejnil obžalobu, což žalobce odmítl. Kožený proto vyzval své obhájce ex offo, aby obžalobu zveřejnili oni.
Za trestnou činnost byli pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze z října 2012 odsouzeni Kožený i Vostrý. Soud jim uložil tresty deset a devět let vězení. Muži podváděli při obchodech s cennými papíry a způsobili podle verdiktu škodu přes deset miliard korun. Oba jsou stíháni jako uprchlí, škodu mají nahradit. Kožený měl zaplatit zhruba 8,3 miliardy a úroky, Vostrý přes 2,2 miliardy a úroky. Kožený žije na Bahamských ostrovech, Vostrý zřejmě ve střední Americe, mluví se o Belize.
Ve strukturách Harvardů a hlavně u penězovodů, které z nich vyvedly vklady podílníků, bylo později možné rozeznat několik dalších jmen, se kterými se po dlouhá léta setkával každý, kdo sledoval podvodná jednání v kruzích mafie, byznysu a politiky.
Jedním z nich je třeba Juraj Široký. Slovák, který sponzoroval úspěšné politické projekty HZDS, SOP a Směr-SD, byl ve spisu Gorila mimo jiné označován za blízkého přítele Ivana Gašparoviče, exprezidenta Slovenska a v minulosti pravé ruky Vladimíra Mečiara. O tom, o jaký typ postavy se jedná, vypovídá už samotný fakt, že na jeho jméno narazíte v několika kapitolách Dějin korupce.
V období „mečiarismu“ měl Široký spolupracovat s Viktorem Koženým při tunelování Harvardských fondů a přesouvat z nich peníze do daňových rájů.
K partě, která našla své štěstí v neštěstí naivních spořitelů v nebankovní spořitelně, je nutné připočítat také jméno Jozef Majský.
Specializovaný trestní soud v Pezinku opakovaně vynesl Majskému a jeho partnerům Patriku Pachingerovi a Dávidu Brtvovi rozsudky za podvod. Přesto se mu dařilo spravedlnosti unikat desítky let. Trojice filutů podvedla 170 tisíc klientů nebankovních institucí BMG a Horizont, přičemž z nich vyvedla odhadem 26,5 milionů eur.
Přestože Josef Majský během pozdějších období vystupoval jako neškodný penzista s podlomeným zdravím, na které často hrál také u soudů, ve skutečnosti jeho rodina nadále držela v rukách části firemního impéria. A to samozřejmě způsobem, který znemožňoval přístup k majetku například konkurznímu správci.
