V období od 27. června 1990 do 22. dubna 1991 byla na Slovensku u moci první vláda Vladimíra Mečiara. Budoucí kontroverzní politické síly v ní ještě byly smíšené s idealisty bývalé Verejnosti proti násiliu. Mnoho z postav sametové revoluce však nebylo připraveno převzít politickou moc, a tak bylo množství osobností od přístupu k exekutivě během krátkého období odstaveno.
V období od 23. dubna 1991 do 24. června 1992 Mečiara na krátké období nahradil Ján Čarnogurský, jehož kabinet však sloužil pouze jako tranzitní aparát během rozdělení ČSFR a připravoval volby do Slovenské národní rady, které vyhrálo Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS).
Vize Václava Havla, Václava Klause a cesta připravených komunistů
Po rozpadu socialistického zřízení se v Česku a na Slovensku otevírala řada možností pro občanskou společnost, budování nového státu i podnikání. Pochopitelně záleželo na tom, z jakých sociálních poměrů, s jakými historickými zkušenostmi rodiny apod. daný člověk přišel do kontaktu, ale zkusíme si nyní vymezit určité myšlenkové směry určující, co si jednotlivé skupiny obyvatel od nových poměrů slibovaly. Musíme ignorovat jednu ze skupin, které to bylo v zásadě jedno a pro které nastalé změny na jejich cestě mezi domovem, prací, samoobsluhou a návratem domů představovaly jen nic neznamenající kulisy a hlubší ideje o proměně totality v demokracii a právní stát jim byly ukradené. Když si odmyslíme tuto skupinu, formovaly se ve veřejném dění tři směry.
Havlovy myšlenky občanské společnosti
Model uspořádání společnosti podle prvního porevolučního prezidenta Československa Václava Havla spočíval pochopitelně na důsledném ukotvení zásad právního státu a pravidlech pro pluralitní demokracii. Mezi člověkem, jako jedincem, co vkládá volební hlas do urny, je pracovní silou nebo podnikatelem, a státem, co zařizuje servis pro lidi, tu však chtěl vybudovat strukturu vztahů nazývanou občanská společnost. Jakékoliv formální i neformální spolkaření bylo za komunistů důsledně potlačované. Neuvěřitelná předvídavost Václava Havla však spatřovala v širokovrstevnaté občanské společnosti určitou imunitu, která může celý systém společenského uspořádání ochránit. Projevy, v nichž Havel o těchto idejích hovořil, neztrácejí nic na aktuálnosti ani po desítkách let od jejich přednesu. Naopak se zdá, že tyto myšlenky při každé krizi a každém otřesu ožívají.
Havlovy myšlenky tehdy mířily nejen ke spolkům ve smyslu zahrádkářů, modelářů či okrašlovačů určitého prostředí, což samo o sobě není nedůležité. Jeho představy totiž nespočívaly na modelu dvou nebo více politických stran, které ovládnou státní moc. Spočívaly na možnostech určitých prostupných, idejemi vedených politických subjektů, které budou schopné do politických vrstev osobnosti nejen generovat, ale také je z nich stahovat v případě selhání.
Naproti tomu ideje Václava Klause se opíraly o superliberální mechanismy trhu a silné ukotvení politických stran. Jeho náhled na Havlovy myšlenky občanské společnosti pak byly, slušně řečeno, silně odmítavé.
A pak je tu ta skupina třetí. Byla to třída komunistických představitelů, která byla na novou situaci až překvapivě dobře připravená. Mnoho z nich se na pád režimu na základě několika znamení zjevně připravovalo. Jiní to pochopili až po pádu samotném, startovací čáru ovšem před do té doby neznámou konkurencí měli posunutou o míle výhodněji. Do této skupiny patřili zejména představitelé podniků zahraničního obchodu a veksláci; o obou skupinách jsme pojednávali v nulté kapitole.
