Není cílem této publikace podrobně rozebírat příčiny ani průběh změny v Československu, která do dějin vstoupila pod označením „sametová revoluce“. Cílem naopak je upozornit, jaké faktory přispěly k transformaci nedobrých zvyklostí z doby vlády jedné strany a popsat změny ekonomické situace, které daly vzniknout moderním deformacím dodnes škodícím naší společnosti.
Když odeznělo zvonění klíčů a Václav Havel usedl na Pražském hradě, začala po více než čtyřiceti letech vlády komunistů a jejich přisluhovačů z Národní fronty proměna společnosti, politického systému i způsobu státního hospodaření. Jednotlivým druhům odstátnění majetku a vrácení původním vlastníkům nebo jejich dědicům jsou věnovány samostatné kapitolky. Budeme-li však pokračovat ve vývoji po roce 1990, původní komunistické vlády byly nahrazeny novými, totiž vzešlými ze svobodných voleb. Začaly se tvořit koalice politických stran, jak je známe z vyspělých demokracií nebo z minulosti naší země. Vláda Mariána Čalfy připravila desítky transformačních předpisů, které schvalovalo dvoukomorové Federální shromáždění a podepisoval je Václav Havel.
Ministerstvo financí pod vedením Václava Klause, jak je rozebráno níže, připravovalo nová pravidla hospodaření se státním majetkem a plánovalo jeho privatizaci. Ministerstvo vnitra dostalo nelehký úkol proměnit Veřejnou bezpečnost na společnosti sloužící policii. Na ministerstvu školství začali autoři učebnic vyškrtávat bludy komunistické propagandy a narychlo sepisovat texty, z nichž jsme se začali dozvídat o historii pravdivé informace, jako například, že Sovětský svaz nebyl odvěkým nepřítelem nacismu, ale že si Hitler se Stalinem rozdělili Evropu a společně napadli Polsko atd. Bohužel generace obyvatel Československa, které vyrůstaly ve lži, z části nebyly schopny pravdu vnímat a díky mnoha pedagogům, co ve lžích vyrůstali, se nedaří některé zhovadilosti, fámy a vyslovené lži vymítit dodnes.
Během dvou let se složité soužití dvou národů stále více komplikovalo a brzy bylo zřejmé, že společný stát, fungující s přestávkou za 2. světové války více než 70 let, je neudržitelný. Naštěstí ryze demokratická generace politiků nedopustila, aby hloupé nacionalistické tendence vyústily ve vážný konflikt, a následné rozloučení obou ve federálním uspořádání jsoucích zemí může sloužit za vzor mírového rozloučení dvou národů. Pozitivní a realistickou roli sehrál i Václav Klaus. Pochopil, že Slováci ve společném státě nechtějí pokračovat a navzdory odporu některých členů vlády přestal jejich separatistickým plánům klást překážky. 8. července 1992 se Klaus s Mečiarem na setkání v brněnské vile Tugendhat dohodli na rozdělení Československa. Mečiar počátkem srpna dohodu zpochybnil a opět navrhl konfederaci, to však Klaus odmítl. Při další schůzce tamtéž 26. srpna 1992 stvrdili původní dohodu a chvíli před půlnocí oznámili veřejnosti shodu na rozdělení Československa k 1. lednu 1993. Další komplikace nastaly 1. září, když Slovensko přijalo vlastní ústavu, ačkoli existoval společný stát a jeho federální ústava, a 1. října, když Federální shromáždění odmítlo schválit Klausem a Mečiarem předjednaný ústavní zákon umožňující zánik federace a místo toho na návrh Miloše Zemana přijalo rezoluci, podporující vznik česko-slovenské unie. Klaus to odmítl a prohlásil, že stát se rozpadne tak jako tak.
Klausův tlak na rozdělení státu je zpětně hodnocený většinou pozitivně. Zabránil prý tomu, aby pokračovala paralýza centrálních institucí nebo aby dokonce napětí eskalovalo v násilné střety, jako se to stalo v Jugoslávii.
Po vyhraných volbách se 2. července 1992 Václav Klaus stal předsedou vlády České republiky. Sestavil koalici, která kromě Klausovy ODS a KDS, jež kandidovaly v koalici, zahrnovala ještě ODA a KDU-ČSL. Po rozdělení Československa 1. ledna 1993 vláda Václava Klause převzala roli vlády samostatného státu. V lednu 1996 vláda navázala na asociační dohodu s Evropským společenstvím z roku 1991 a podala přihlášku ke vstupu do Evropské unie.
