Tato kniha nemá v úmyslu navazovat na určité zakořeněné stereotypy, ať již pozitivní nebo negativní, jimiž si nálepkujeme určitá období. A nezáleží na tom, jaká ideologie nám tyto nálepky do hlavy vlepila. Myslíme, že prvním, kde alespoň my máme zakořeněné zjevně posunuté představy, je období první republiky, tedy postoje ke korupci v meziválečném období. Předesíláme, že nechceme bourat představu prvorepublikové státnosti jako fenoménu tehdejší Evropy s tatíčkem Masarykem v čele.
Prvorepubliková politika totiž nebyl jenom Tomáš Garrigue Masaryk a jeho heslo „nebát se a nekrást“. Mimochodem, i s tímto heslem to bylo docela zajímavé. Nevzniklo za první republiky, ale před válkou a je jakýmsi extraktem z Masarykova proslovu, v němž tepal tehdejší poměry ve vedení Prahy, kde, podle jeho slov, sedělo hned několik zlodějů. Ale abychom se vrátili do sto let staré historie, meziválečné období bylo také plné do dnes neobjasněných zločinů, v jejichž pozadí byly konkrétní ekonomické zájmy, které zase reprezentovaly jednotlivé politické strany. K pochopení tohoto období si rovněž musíme říci, že většina tehdejších politických stran, jež sváděly boj o hlasy voličů ve svobodných volbách, měly vyprofilované vlastní voličské základny, v jejichž prospěch předkládaly zákony, za něž vyjednávaly, ale také lobbovaly, mnohdy velmi nekorektními nástroji.
Zde bychom si mohli pro lepší představu připomenout několik z těchto afér, které vyšly na světlo. Nejsou to zdaleka veškeré smrduté případy dvacetiletého období. Kromě vyložených úplatkářských hnusů bychom v první republice našli také podnikatele, kteří dosazovali ekonomické ministry, jak se jim hodilo, nebo cukrovarnickou lobby, ovládající po celé toto období „své“ politiky.
Jiří Stříbrný a tzv. uhelná aféra
Jednou z nejvýraznějších tváří první republiky byl Jiří Stříbrný, politik již za Rakouska-Uherska, muž 28. října (1918) a několikanásobný ministr. Ve svém ministerském portfoliu měl postupně kdeco – telegrafy, železnice i národní obranu. Bez zajímavosti není ani to, že pokud si myslíme, že Andrej Babiš je jediným českým politikem, který se snažil ovlivňovat veřejné mínění prostřednictvím vlastních médií, jsme na omylu. V tomto směru Babiše předstihl téměř o sto let Stříbrný se svým bratrem Františkem a jejich několika prapodivnými periodiky i vysloveně bulvárními plátky. Právě bratr František a jeho vazby se staly v polovině 20. let příčinou přechodného politického úpadku Stříbrného. Tehdy se objevily informace, že ministr Stříbrný bere úplatky. Peníze měl brát nejen pro sebe, ale i pro stranu národněsocialistickou, jíž byl vrcholným představitelem a byl zapojen do jejího ekonomického vedení. Korupční jednání mělo podle dobového tisku spočívat v tom, že Ministerstvo železnic, kterému dříve Jiří Stříbrný šéfoval a pod které spadaly i Československé státní dráhy, bude nakupovat předražené uhlí od společnosti, kterou měl zase pod palcem bratr František. Ačkoliv byly důkazy poměrně silné, byl později Jiří Stříbrný obvinění soudem zproštěn.
Karel Prášek a lihová aféra
Protagonistou největší korupční aféry meziválečného období byl Karel Prášek, ministr zemědělství a pozdější předseda Senátu. Během kauzy, jež si nezadá s pozdějším případem Karla Březiny, prasklo, že představitelé agrární strany s Práškem v čele dostávají slušné peníze za to, že budou hájit zájmy lihovarníků. Jenomže ve hře bylo to, aby se neprovalilo, že dochází k velmi výhodnému a daňově pofidernímu prodeji lihu. Celospolečenský skandál však vyvolaly informace, že lihovarníci si vytvořili i tučný korupční fond. Z toho pak jeden z nejvyšších ústavních činitelů Prášek uplácí mnohamilionovými částkami ostatní strany, novináře i další veřejné představitele včetně církví, náboženských společností a odborů. Prokázat se toho podařilo Práškovi pouze zlomek, ale na podkladě zveřejněných informací tento politik skončil. Rovněž i v této věci sehrál roli morální autority prezident Masaryk. Známé jsou z té doby Masarykovy symbolické projevy, jako že Práškovi nepodal při slavnostní příležitosti ruku apod.
Právní okénko
V době první republiky byl platný ještě rakouský zákon č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích. Přijímáním úplatků se zabýval § 104 a tam vymezená skutková podstata zločinu braní darů ve věcech úředních. Tohoto zločinu se dopustil úředník, který při správě spravedlnosti, při propůjčování služeb, nebo při rozhodování o veřejných věcech úřad svůj sice podle povinnosti koná, avšak, aby ho konal, nepřímo nebo přímo dar přijme, anebo jinak tudy nějaký prospěch si zjedná nebo sobě příslib dá; rovněž i ten, kdo se tím vůbec při obstarávání svých prací úředních k nějakému stranictví svésti dá. Tento úřední korupčník pak měl být potrestán žalářem mezi šesti měsíci a jedním rokem. Za poměrně nedokonalé lze pak označit vymezení deliktů v oblasti podplácení. Tím se sice zabýval § 105 o svádění k uvedenému, ale ukládání trestu za takové jednání značně vázlo.
Podplácení podle citovaného ustanovení pak bylo doplněno o skutkovou podstatu zločinu zneužití moci úřední podle § 102. Obdobně byly vymezeny delikty i ve vojenském trestním zákoně.
Na shora uvedenou Práškovu aféru reagovali prvorepublikoví zákonodárci přijetím zákona č. 178/1924 Sb., o úplatkářství a proti porušování úředního tajemství. Změna to byla významná co do rozšíření okruhu pachatelů korupčního jednání. Podle § 2, 3 a 4 totiž mohl být potrestán nejen nehodný veřejný činitel, ale i zprostředkovatel korupčního jednání, tedy osoba, která úplatek nejrůznějším způsobem nabídla. Za veřejného činitele pak nebyl považován pouze úředník, policista nebo třeba četník, ale i osoba ze soukromého sektoru, jíž byla svěřena odpovědnost širšího veřejného zájmu. Trestem pro takto rozšířený okruh pachatelů zůstalo odnětí svobody na šest měsíců až rok. I přes nepoměrně méně přívětivé vězeňství té doby lze konstatovat, že v porovnání s jinými trestnými činy nebyly tresty za korupčn jednání nijak vysoké.
Co zůstalo v korupčním hrnci?
Závěrem pojednání o první republice bychom si měli vymezit, co v pomyslném hrnci pro vaření korupce z tohoto období zůstalo dodnes. Předně si musíme říci, že zde existovala obrovská latentní kriminalita. Těch několik odsouzení drobných úředníčků nebo policistů, co vzali nějaké peníze, aby třeba pomohli zamést nějakou lumpárnu, bylo kriticky málo. Celý politický systém byl postaven na lobbismu pro voličské jádro té či oné politické strany. Pokud cíle bylo dosahováno přijetím zákonů, je to promítnutím pluralitních demokratických principů. Pokud ovšem cílů dosahovali lidé jako Prášek nebo Stříbrný vytvářením fondů k uplácení ostatních politických hráčů a spočívaly-li cíle v porušení hospodářské soutěže nebo jinak nelegitimním jednání, jednalo se o korupcí prodchnutý organizovaný zločin. A právě tolerance k tomuto systému je součástí dědictví, které jsme si z této doby odnesli, a jednou ze surovin v korupčním hrnci.
Druhou ingrediencí v pomyslné míse je to, že i když věc praskne, zas až tak moc se nestane. Půlroční trest odnětí svobody za přijímání úplatků, jimiž je deformován systém nastavených pravidel, je výsměch, jímž systém první republiky ohodnotil toto zavrženíhodné jednání na úrovni bagatelního přečinu. Rovněž nelze v této epoše opominout, že ruka zákona prakticky nikdy na „velké ryby“ nedopadla a řadoví lidé tak viděli, že zde existuje jakási privilegovaná skupina, která si může dovolit prakticky vše.
