Historické a ekonomické podmínky v socialistickém Československu přály vzniku sice úzké, ale vysoce motivované skupiny podnikavců, kteří budou po pádu železné opony na koni. Nepotismus, elitářství či všudypřítomné „malé domů“ a kšeftařství namíchaly v kombinaci s donášením, špiclováním a perzekucí nekomunistických elit jedovatý koktejl osob, které sice oddaně líbali komunistům boty, ve skutečnosti však už pod otěžemi bývalého režimu budovali základy svých budoucích podnikatelských aktivit.
Vesměs šlo o management podniků, které měly k dispozici kontakt s otevřeným podnikáním v kapitalistických zemích. Tato smetánka měla pracovat pro stát, ale dotek s možnostmi kapitalismu v ní neodvratně probouzel poznání, jak skrytě vydělávat.
Mezinárodní obchod – a to jak v exportním, tak v importním směru – řídily mezinárodní smlouvy. Ty podepisovala ČSSR s každou cizí zemí samostatně a konkrétně. Nejednou však vznikaly také případy, kdy byly mezinárodní dohody podepsané rámcově a se seskupením zemí – třeba RVHP. Zde vznikaly zárodky toho, čemu dnes říkáme lobbismus. Pro kšeftaře bylo zajímavé prosazovat dohody posilňující obchod se zbožím, na které dosáhli.
Obchodní činnost měla legálně na starosti skupina podniků zahraničního obchodu (PZO). Ačkoli do jejich rozvoje zasahovaly externí vlivy, z důvodu růstu průmyslu po ústupu následků druhé světové války došlo k dynamizaci nejlépe ilustrovanou faktem, že zatímco v roce 1953 v ČSR existovalo 27 podniků zahraničního obchodu, v roce 1990 jich bylo již 52. Pro pravdivý obraz je však nutné doplnit, že růst nezpůsobila pouze rostoucí produkce v zemi, ale také zoufalý nedostatek některých komodit, které nebyla schopna vyrobit.
Do obchodu se západními zeměmi promlouvala pravidla domluvená v rámci RVHP a zejména noty z Moskvy. Je tedy jasné, že pokud chtěl management svobodně pracovat nejenom na růstu společného socialistického majetku, ale také majetku vlastním, musel dbát na dobré vztahy s příslušníky tajných služeb. Ti byli na manažerech jezdících do ciziny nalepeni od rána do večera. Nejednou ne jenom kvůli jejich službě, ale také ze závisti, či ve snaze zapojit se do tajnůstkářských kšeftíků. K elitě vytvořené managementem podniků zahraničního obchodu to tak vytvořilo dvojici v podobě agentů StB, ale také služeb dalších komunistických zemí.
První obchody na vlastní triko probíhaly přirozeně skrytě. Zvykem bylo dělat nenápadné malé domů či skryté vývozní a dovozní obchody. Za socialismu bylo – oficiálně z ideologických příčin, ve skutečnosti však z důvodu nedostatku – v Československu zakázáno vyvážet určité zboží do ciziny, a to zejména do západních zemí. Management podniků však na služebních cestách domlouval limitované výhodné a utajené dohody na vývoz těchto komodit. Do všeho se samozřejmě muselo zapojit několik úředníků s krytím tajných služeb.
Provize šlo vydělat i na neoficiálních příplatcích. Za výhodnou cenu zboží nakoupeného od československého podniku zahraničního obchodu stačilo zaplatit menší sumy obyčejně v hotovosti nebo na zahraniční skrytá konta managementu PZO. O provize ostatních členů v podvodném řetězci se pak postaral manažer samotný.
Podobně to fungovalo v opačném směru. Pokud se zahraniční podnik domlouval na kontraktech na dovoz ceněného zahraničního zboží do Československa, s managementem bylo možné domluvit pro stát nevýhodné a pro dodavatele výhodné podmínky, taktéž za provizi. Provize měly rozličné formy od finančních darů až po to, že se z počtu dovezeného zboží v dovozních dokumentech v realitě něco ztratilo. Nebylo proto výjimečné, že se pohlaváři bývalého režimu rádi prezentovali luxusními západními výrobky, nebo je nejednou ze strachu ukrývali ve stodolách a po sklepech.
Ačkoli je známo, že někteří z manažerů podniků zahraničního obchodu disponovali majetkem, na který si navzdory na režimovou normu nadstandardními výdělky vydělat nemohli, a ačkoli bylo známo, že někteří z nich jezdí do ciziny nejen pracovně, ale také na dovolené a někdy i do vlastních víkendových domků, pohlaváři volali po potírání buržoazie na jiných místech.
Ruka ruku myje, já na bráchu, brácha na mně a podobná zlidovělá rčení vznikala právě v daných dobách. Souběžně s nimi i základní struktury budoucích elit v byznysu a kriminálním prostředí.
Z hlediska šedé ekonomiky se lidé z daných struktur už za komunismu učili jak uplácet, jak vytipovat uplatitelné partnery, jak nacházet jejich slabiny, jak je vydírat, ale – když to bylo nutné – je také umlčet.
Z hlediska podnikání však manažeři zapojeni do obchodů Československa se zahraničím získávali ještě více (a to si teď odmysleme ony nelegální přivýdělky).
Zástupci, kteří se účastnili obchodních procesů se zahraničními partnery, viděli, jak vypadá volný trh. Viděli, jak vypadá soutěž. Naučili se porozumět potřebám partnerů a potřebám zákazníků, na které centrálně řízená ekonomika zapomínala.
Do budoucna tato skupina manažerů získala dovednosti ve vyjednávání, pochopila, jak využívat slabá místa druhých stran a prezentovat vlastní expertízu. Naučila se principy optimalizace nákladů a maximalizace zisků, či tomu, jak se adaptovat na tržní specifika. Budoucí podnikatelská elita Česka a Slovenska však získala také to, co vedlo k brutálnímu pokřivení rovných podmínek při vzniku volného trhu v devadesátých letech. Naučili se, že nejdůležitější je znát lidi na správných místech, naučili se, jak tyto kontakty využívat. V adresářích se nenacházeli pouze byznysmeni, ale také politici. A jedinými, kdo tyto adresáře držel, byla právě ona vznikající budoucí průmyslnická, finančnická a kriminální elita z devadesátých let.
Důležitý byl už samotný charakter státního monopolu. Monopolizace většiny odvětví vedla k tomu, že know-how a kontakty měly pouze úzké skupiny manažerů, kteří mezi sebe nechtěli pouštět žádnou konkurenci. Nijak zvlášť to nepřekáželo ani komunistické straně, která coby všelidová směs občanů vedená pohlaváři odborně nerozuměla procesům v podnicích a neuvědomovala si eventuální možnosti šikulů ve strukturách národních podniků. Vedlo to přirozeně k vzniku stínové šedé sféry – něco se prezentovalo politickým představitelům, něco jiného se dělo v realitě. A stejný postup bylo možné aplikovat u většiny obchodních aktivit.
Podle některých odborných názorů měla ekonomika v komunistickém Československu prvky silně potlačované tržní ekonomiky. To proto, že pětileté plány strany nebylo možné naplňovat, v jiných směrech zas produkce pětileté plány vysoce překračovala. Dlouhodobě tak podniky prezentovaly navenek něco jiného, než bylo skutečností, což souvisí s manažerskou komunikací uvedenou výše. Vše přálo vzniku šedého podnikání, a to ještě dlouho před liberalizací trhu.
Co se týče sektorového zaměření československého hospodářství, bylo zřejmé, že přeje budoucím průmyslníkům. Vycházejíce z dědictví první republiky byly na území Čech, Moravy a Slovenska proslulé strojařské, ale také chemické a zbrojařské firmy. Ty se socialistickému vedení během dekád centrálně řízené ekonomiky nepovedlo na rozdíl od některých jiných oborů zničit. Průmysl byl dokonce v některých případech i díky poptávce zemí RVHP posílen. Země tohoto uskupení se mezinárodními smlouvami snažily jedna od druhé využít právě tu část produkce, která byla v daném regionu doménou.
Už za bývalého režimu došlo také k menšímu zápolení mezi slovenskými a českými manažery. Slováci si stěžovali na to, že většinu klíčových podniků ovládala Praha. Na Slovensku fungovaly většinou pobočky těchto podniků. Výsledkem tlaku bylo, že Slováci převážili v klíčových částech některých podniků jako Chemapol, Koospol, Centrotex, Omnia, Drevounie, Kerametal, Martimex, Technopol, Incheba, Strojexport či Slovart a ovládnuli je. V Bratislavě byla zároveň vytvořena pobočka Československé obchodní a průmyslové komory a filiálka Československé obchodní banky. Vedlo to také k širšímu přerozdělení kompetencí mezi mikroregiony a nutnosti respektu českého managementu ke slovenské elitě. I zde je vidět vznik některých partnerství, která přetrvala také po rozpadu Československa.
Partnerství vznikala v organizovaném zločinu, ale také v některých sektorech formujících budoucí finanční skupiny. Zde vznikaly vlivné skupiny a jména jako třeba Tkáč, Haščák, Široký a Babiš. Jejich aktivity poznamenaly vývoj prvních dekád tržní liberalizace na Slovensku a v Česku podobnou měrou.
Důležitou součástí formování budoucích byznysových siločar bylo také zpřístupnění kapitálu. Finanční transakce podniků obchodujících se zahraničím byly zpočátku v rukou Živnostenské banky v Praze. Po letech došlo k racionálnímu kroku odebrat monopolní rozhodování z uzavřené centralizované instituce a mírnou liberalizaci přinesl vznik výše uvedené Československé obchodní banky. Slovenská emancipace během let otevřela stejné pravomoci také tamní Tatra bance. Souběžně s financováním zahraničního obchodu a produkce exportérů vznikla nutnost vytvoření státních pojišťoven. Až sem lze tedy vysledovat propojení mezi manažery, kteří jako jediní byli schopni organizovat obchodní projekty, a těmi, kteří jako jediní disponovali možností operací s kapitálem.
